Historie novodobého státu Izrael

Založení státu

V prosinci r. 1917 skončilo dlouhé období vlády osmanských Turků, když na území kolem řeky Jordánu vstoupila britská armáda. Nutno podotknout, že ačkoli byli Izraelité po celá staletí roztroušeni po celém světě, vždy zůstala určitá komunita na území zaslíbené země. A i když v některých dobách šlo jen o pár tisíc obyvatel, převážně zemědělských vesnic, můžeme říct, že Izraelci přečkali všechny okupanty až do dnešní doby. Ve 20. Století se události začínají zahušťovat, a tak se můžeme pustit do podrobnějšího popisu novodobých dějin.

Již roku 1901 byl založen židovský národní fond s cílem řádně vykupovat půdu od velkostatkářů v Palestině. Hlavní iniciátoři tohoto fondu byli sionisté. Tito řekněme „národní buditelé“, jejichž název je odvozen od hradu v Jeruzalémě, který dobyl král David, dospěli k závěru, že izraelský národ nemá uprostřed jiných národů pokoje, a že musí mít možnost žít pohromadě na svém území. Tak budou moci světu dokázat, že nejsou jen příživníky, ale že jsou schopni se uživit vlastníma rukama, budou-li k tomu mít standardní podmínky.

Úsilí s jakým začali vykupovat pozemky neslo své ovoce. Bodejť by ne. Kdo by nechtěl výhodně prodat půdu v krajině plné močálů a holých návrší. Ačkoli se to příčí zdravému rozumu, právě taková území začali Izraelci skupovat a osidlovat. Zemi nakaženou malárií, bez vodovodů, silnic, nemocnic – pustou a smutnou krajinu. Dokud země ležela ladem, byl klid. Jakmile si ji vzali „do parády“ izraelští přistěhovalci, začali Arabové žárlit a napadat izraelské komunity, až došlo i k několika masakrům. Arabové žalovali na Izraelce na britských úřadech a vymýšleli si nesčetné protiizraelské historky. Anglie, která po 1. sv. válce získala mandát spravovat území Palestiny, se zpočátku snažila vyjít oběma stranám vstříc. Kvůli slibu Arabům se Izraelci mohli usazovat jen na území na západ od Jordánu. V roce 1922 vznikl arabský stát, který chtěl král Abdulláh původně pojmenovat Palestina. Na nátlak Britů byl nakonec přijat název „Transjordánsko“. Vzápětí vznikl další arabský stát – Irák. Panovníci obou států byli bratři a později se na krátkou dobu dokonce oba státy spojily a vytvořily arabskou federaci. Zdálo by se, že tím byla touha Arabů po vlastních územích uspokojena. Žel nebyla. Ačkoliv místa bylo dost pro všechny, Arabové chtěli víc, chtěli celou Palestinu. Patrně si mysleli, že i v jejich rukou tato země pokvete.

Po 2. Sv. válce se napětí v této oblasti stalo neúnosné i pro Brity, kteří měli toto území stále pod svou správou. Proto navrhli řešení tohoto konfliktu OSN. Ta roku 1947 schválila rezoluci o rozdělení sporných území na 2 samostatné státy. Zatímco Izraelci toto rozhodnutí přijali s jásotem, Arabové rezoluci odmítli. Hned poté museli Britové bránit mnohé osady před arabským běsněním. Přestože bylo Izraelcům léta zakazováno vlastnit zbraně, nyní vznikla podzemní továrna pro vyzbrojení nově ustanovené izraelské vojenské organizace HAGANA. To byl políček do té doby suverénním arabům, zvyklých drancovat bezbranné obyvatele osad. Izraelci začali postupně osvobozovat svá nakoupená území. 14. Května 1948 skončila britská správa Palestiny a týž den v 16 hodin a 20 minut vyhlásil sionista David ben Gurion vznik státu Izrael.

První krůčky

Na konci 40. let minulého století začal fungovat novodobý stát Izrael a děly se věci. Když vezmeme na vědomí, že se do Izraele přestěhovali lidé z různých zemí, z různých kultur, mluvící různými jazyky, můžeme jenom žasnout nad tím, jak se mohli vůbec sjednotit, domluvit, shodnout na řízení státu, fungování důležitých institucí apod. Bez Božího slova by to nedokázali. Ono bylo základním pramenem informací o zaslíbené zemi. Díky němu objevovali dávno ztracené podzemní vody, odkrývali a rozpoznávali ruiny bývalých staveb, učili se znovu hospodařit.

Vždyť ve vyhnanství Izraelci nesměli vlastnit půdu, proto to nebyli žádní zemědělci, nýbrž obchodníci, lékaři, řemeslníci, či vědečtí pracovníci. Přesto se stávali rolníky, jinak by museli všechny potraviny dovážet a zakrátko by všechen svůj majetek rozpustili do drahé obživy a budoucnost by byla nejistá. Chtěli-li však pracovat na poli, tak i to pole si vlastně museli nějak vytvořit. Proto někde sušili močály, jinde zase čistili kamenitou půdu. Zakrátko se stali experty na zemědělství v náročných podmínkách a díky Bohu se jim dařilo z minima těžit maximum. Došlo to až tak daleko, že se stali jedinou zemí, kde se podařilo praktikovat komunismus bez zhoubných následků. Izraelci si totiž zakládali tzv. KIBUCY. To byla kolektivní družstva, kde skutečně dobrovolně odevzdávali soukromé majetky do společné pokladny. Hlavní náplní kibuců byla práce na obživě a zvelebování milované země. Výsledkem bylo, že po 40 letech dosáhli takové produkce, že v zemi zůstávalo pouze 40% zemědělské výroby a až 60% šlo na export. Výkonnost ekonomiky dokládá také pokles inflace z 500 na 18%.

V počátcích novodobého státu nebylo prioritou jen zemědělství, ale také lesnictví, lépe řečeno vysazování stromů. To byla zvlášť náročná práce, která se setkávala s častými útoky Arabů. Nebylo nic jednoduššího, než zapálit nově vysázený les, sad nebo vinici. Přestože šlo často o sisyfovskou námahu, naváželi na holé svahy půdu, do níž sázeli malé stromky. Pohled z ptačí perspektivy nám dnes jasně ukazuje, která území jsou obývána Araby a na kterých hospodaří Izraelci. Arabové totiž půdu nezúrodňují, používají ji pouze jako zdroj potravy pro svá stáda.

Jistě vás zajímá, jak to chodí v takovém kibucu. Členové kibucu pracují na společném díle. Muži svou práci mohou, ale nemusí ukončit v 65 letech, ženy v 60ti. Denně pracují muži 9, ženy 7 hodin. Od 55 let počet pracovních hodin klesá. Ženy, které mají doma děti, pracují podle věku dítěte 2 až 6 hodin. V kibucu také fungují kvalitní jesle a školy. Vše zdarma. Kibuc platí i vysokoškolská studia. Dětem je věnována náležitá péče zejména ze strany rodičů. Domácí práce takřka neexistují, takže se rodiče po práci mohou věnovat maximálně dětem. Dětská úmrtnost je zde nejmenší na světě. Za práci se nedostává žádná odměna, protože vše je k dispozici zdarma. Každé dva roky mají členové kibucu nárok na desetidenní pobyt v lázních.

Některé kibucy se později transformovaly v MOŠAVY, což je jen jiná forma družstva s prvky soukromého vlastnictví. Členové mošavu mají vlastní domácnost, kde si sami vaří, což v kibucech není, tam funguje prakticky jen „závodní jídelny“. Za práci se dostává odměna. Z části finanční, zčásti formou poukázek na zboží. Existuje zde také systém dětských přídavků a mateřská, která dosahuje 75% výdělku. Zvláštností je, že starší ženy pracují pouze 2 hodiny denně a dostávají stejnou mzdu, jako mladší ženy, které v práci stráví 7 hodin. Nepřipomíná vám to jedno Ježíšovo podobenství? Podstatným družstevním zdrojem financí jsou také starobní důchody, které dostávají družstva od státu a stávají se rovněž společným majetkem družstva.

Příště se můžete těšit na informace o vzdělání a válečných konfliktech se sousedními státy.

Život a boj

Minule jsme se podívali na to, jak fungují KIBUCY a MOŠAVY a dozvěděli jsme se, že jejich hlavní činností bylo vybudovat efektivní zemědělství pro maximální potravinovou soběstačnost státu. Ovšem nejen v rolnictví chce být Izrael nezávislý. Důraz se klade na budování „vlastních mozků“, proto se velice dbá na vzdělání. Obory jako lékařství nebo technika jsou izraelskou doménou. Bylo založeno 7 univerzit technického typu. Mezi hlavní oblasti zájmu vědy patří zemědělské stroje a zařízení, zavlažovací systémy a zbrojní průmysl. Vše je důmyslně propojeno a je jen málo oborů, kde by Izrael neměl světově uznávaného odborníka. Jako že úspěchy v zemědělství vzbuzují údiv a uznání, to že se v Izraeli nachází jedna z nejproslulejších brusíren diamantů, nikoho nepřekvapuje.

Výzkum, práce, studium, výchova, to vše se děje za neustálého zvuku zbraní, válečných konfliktů, přestřelek a pod stálou hrozbou i realitou terorismu. Zatímco my se ve školách o válkách jen učíme, Izrael v nich neustále žije.

Šestidenní válka roku 1967

Egypt a Sýrie podporované dalšími arabskými zeměmi byly připraveny zatlačit Izrael do moře, neboť jak řekl tehdejší Irácký prezident v Bagdádském rozhlase: “Existence Izraele je omyl, který musí být napraven!“ 5. června ráno bylo vojenské letectvo Sýrie a Egypta připraveno k útoku. To však Izrael nemohl připustit, protože by to znamenalo jeho zkázu. Proto se snažil protivníky zaskočit a to se mu podařilo. Spustil bleskovou bombardovací akci na odkryté vojenské letouny, které byly mimo hangáry snadným terčem. Izraelské letectvo tehdy zničilo na 400 arabských letadel a pěchota se probila až ke zdi nářků v Jeruzalémě, kam doposud neměli Izraelci přístup. Obsadili také Sinaj a západní břeh Jordánu. Na Golanských výšinách se jim podařilo vyřadit z provozu syrská děla, která doposud způsobovala značné ztráty v galilejských osadách. Během této krátké války přišlo o život 766 Izraelců a 2500 jich bylo zraněno. V září se pak v Súdánu sešli zástupci arabských zemí, kde se rozhodli nevyjednávat o míru s Izraelem. V zápětí vydala OSN rezoluci č. 242, kde vyzvala Izrael, aby se stáhl z „okupovaných území“. Izraelci souhlasili a kladli si jedinou podmínku – uznání Izraelského státu arabskými zeměmi. Arabové to ale odmítli a místo toho začaly putovat ropné zisky do výroby moderních zbraní.

1973 Jom Kipurová válka

Den smíření (hebrejsky YOM KIPPUR) je v Izraeli největším svátkem, kdy mnoho lidí tráví čas v synagogách posty a modlitbami. Izraelská tajná služba MOSSAD podcenila informace o pohybu egyptské armády a nepřipustila možnost nějakého útoku. Arabům se tehdy povedl překvapující úder a snad poprvé uviděli Izraelce ustupovat. Ovšem jen do doby, než se ze synagog přemístili do svých tanků a letadel. 800 000 egyptských a syrských vojáků, vyzbrojených především zbraněmi ruské výroby, postupně ztrácelo svou převahu, až je nakonec 300 tisícová izraelská armáda vytlačila ze svého území. Padlo 2400 vojáků pod Davidovou hvězdou a mnohem víc jich bylo zraněno.

Potupení Arabové pak zkusili jinou rafinovanou zbraň. Odmítli dodávat ropu těm státům, které se zastaly Izraele. V listopadu 1975 se arabskému táboru podařilo v OSN prosadit tak absurdní rezoluci, která srovnávala SIONISMUS s rasismem. Díky naftovému embargu Izraelcům rapidně ubylo přátel. Jak byla tato rezoluce postavena na hlavu dokládá i fakt, že narozdíl od jiných zemí, měli arabští občané v Izraeli plné hlasovací právo, svobodu tisku i rozhlasu. Izrael nepřestával s mírovými nabídkami i přes tyto trpké křivdy. Kupodivu první, kdo odpověděl kladně byl Egypt, a tak už v roce 1978 byla v USA podepsána mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem. Také vás napadá, jak bylo Egyptu dobře, pokud ho spravoval Josef?

Příště: Palestinci vstupují na scénu.

Palestinci vstupují na scénu

Dnes bychom si měli objasnit, kde se vlastně vzali Palestinci a jak vůbec vznikl ten velký problém jménem PALESTINA.

Pokud se vám při pátrání po původu tohoto názvu vybaví biblický národ Pelištejský, uvažujete správně. Než se Pelištejci dostali ve 13. století př.n.l. do oblasti zaslíbené země, byla jejich pravlastí Kréta. V 8 stol. př.n.l. však začal jejich význam slábnout a brzy se zcela vytratili z povědomí. Palestina se totiž v období obsazování izraelskými kmeny dávno nazývala zemí Kananejskou.

Dnešní název Palestina dali izraelské zemi poprvé Římané. Palestinci jako takoví nejsou národem, ale pouze lidem. Tento lid není tvořen čistě arabskou krví. Vznik tohoto nového lidu je možno celkem jednoduše popsat. Izraelci ve svém novodobém státě vytvořili pracovní podmínky pro námezdní dělníky. Tyto podmínky byly nadstandardní, proto se do Izraele přistěhovalo mnoho Turků, Arabů, Mongolů, také Bulharů, Řeků, Alžířanů, Libanonců nebo Syřanů.

Po první porážce arabských armád byla většina přistěhovalců nalákána propagandou k odchodu, a tak se „palestinský lid“ rozptýlil do sousedních států. Z nich však pouze Jordánsko plně integrovalo tyto uprchlíky. Jinde zůstali na okraji společnosti odsouzeni k životu v obtížných podmínkách. Podvod spáchaný arabskou propagandou na přistěhovalcích se docela podobá naší situaci z roku 1968, kdy nás chtěl Sovětský svaz chránit před západními imperialisty. Arabské armády vstoupily do Palestiny chránit Palestince před „sionistickou tyranii“, ale při tom je nechali na holičkách, nutily je opustit jejich domovy, přičemž jim vtloukali do hlav svou ideologii. To si dovolil zkritizovat i tehdejší oficiální palestinský deník. Také bývalý předseda Syrské vlády napsal ve svých pamětech: „Způsobili jsme zkázu miliónu arabských uprchlíků, když jsme je vyzývali k opuštění země, domova, práce i obchodu. Způsobili jsme jim nezaměstnanost, poněvadž dříve měl každý z nich svou práci. Nakonec jsme je naučili žebrat o almužnu, kterou jim přidělila OSN. Již dávno je zřejmé, že se Palestinců zneužívá jako pěšáků v boji proti Izraeli. Zatímco západní státy i Izrael přispívají většími částkami na zlepšení podmínek v palestinských táborech, bohaté arabské země dávají jen minimum. Nešetří však na zbraních k ničení Izraele.

Příště se podíváme na zoubek OOP – organizace pro osvobození Palestiny.

Libanon – mediální ikonou

Mediální ikona je pojem, který když se vysloví, nebo zobrazí, každý hned ví, o co jde a je v obraze. To proto, že se o tomto tématu neustále mluví a je propírán ve sdělovacích prostředcích. Takovou mediální ikonou současnosti u nás je například „kuřimská kauza“, svého času také „fotbalový kapřík“, či „kauza Kájínek“, ze světových např. „11. září“, nebo „pásmo Gazy“. Je pozoruhodné, že takovou mediální ikonou byl svého času také miniaturní státeček Libanon. Čemu za to vděčí?

Díky místním křesťanům se kdysi Libanonu přezdívalo „Švýcarsko Blízkého východu“. Libanonský blahobyt však skončil po příchodu asi 400 tisíc Palestinců. Ti si většinou za peníze, které měly dostávat jejich děti, obstarali velké množství zbraní, takže to posílilo jejich sebevědomí natolik, že se začali opět chovat nadřazeně tentokrát vůči libanonskému obyvatelstvu. Léta museli křesťanské rodiny schovávat své dcery před Palestinci. Opět tady byla snaha převzít moderní fungující stát. K prvnímu střetnutí mezi libanonskou armádou a Palestinci došlo v květnu roku 1973. Kromě toho Palestinci směřovali své kaťuše na jih do Izraele. Až když byla situace nejvyhrocenější, zakázala libanonská vláda raketové útoky na Izrael i nošení zbraní Palestincům. To už ale bylo příliš pozdě. Přidaly se konflikty mezi libanonskými křesťany a muslimy podněcovanými arabskými islámskými vůdci. A aby toho nebylo málo, ani Palestinci nebyli jednotní, takže bojovali ještě mezi sebou navzájem. A tak bylo stále o čem psát a informovat. Libanon se skloňoval ve všech pádech a stal se skutečnou mediální ikonou.

V roce 1981 na třetím islámském summitu v Saudské Arábii obvinil libanonský prezident z rozvratu země Palestince. Polínka do ohně však házela také Sýrie, která se nikdy netajila svou snahou přivlastnit si Libanon a vytvořit tak „Velkou Sýrii“. Proto Palestinci měli v Sýrii silnou oporu. Nedávno jsme si připomínali 40 výročí okupace Sovětskou armádou. Víte, že něco podobného se přihodilo také v Libanonu? Ano Syrská armáda vtrhla do Libanonu, a aby nebyli označeni jako okupanti, přinutili libanonskou vládu k sepsání dodatečného pozvání. Podle mezinárodního práva jsou totiž obyvatelé oprávněni proti okupantům povstat se zbraní v ruce. Proti „osvoboditelům“ však nikoli. Počátkem 80. let obdržela OOP od Severní Koreje nové modernější rakety a ostřelování izraelského území ještě zesílilo. Libanonská vláda již neměla sílu ani prostředky, aby učinila nějaká opatření. V zemi vládl naprostý chaos. Když v červnu roku 1982 vstoupila do Libanonu izraelská armáda, komentovali to libanonští křesťané slovy: “Škoda, že to nebylo dřív“. Izraelci chtěli nejprve pouze vytlačit palestinské ostřelovače z pohraničí. Ovšem když zjistili, jaké množství zbraní a munice teroristé v Libanonu nashromáždili, rozhodli se donutit Palestince k úplnému odchodu z Libanonu. A skutečně, Palestinci se po těžkých ztrátách přesunuli do Tunisu, kam odplul Jásir Arafat se svými přívrženci 23. prosince 1982. Tato půlroční válka v Libanonu nesla název operace „Mír Galileji“. Příště se blíže seznámíme s Intifádou.

INTIFÁDA

Málokdo asi ví, co slovo INTIFÁDA vlastně znamená. Nejde však o nic zvláštního, znamená to „setřást“ a v bojovém duchu jej prvně použili kurdští povstalci. Známým se však stalo teprve v souvislosti s Izraelem. V prosinci 1987 začalo nové drama s cílem „setřást“ izraelskou vládu. Avšak mnohem příznačnější než intifáda je spíše označení „válka kamenů“. Tady už nám pomalu začíná svítat o co jde.

Představte si mládež, ba dokonce i děti, kterak vedou s kameny v rukou válku proti izraelským jednotkám. Budou na ně Izraelci střílet? Islámští vůdcové sázeli na moralitu Izraelců a i kdyby to nevyšlo, rodiče, jejichž děti přijdou o život se přeci mohou pyšnit tím, že pochovali mučedníky víry. Muslimští učitelé vštěpují mládeži, že smrt ve jménu islámské svaté války je nejčistší formou oběti. A tak tato ideologie spolu s tučným odškodným zabezpečila dostatek mladých bojovníků v první linii.

Věru v nelehké situaci se ocitli izraelští strážci pořádku. Nějakou dobu také trvalo, než svět prokoukl zkreslené zprávy, kterými arabové vášnivě popisovali útoky na bezbranné palestinské děti. Tato hanebná zvrácenost posléze přerostla v ještě vyšší formu zvrácenosti – výchovu mládeže k terorismu. Tedy již ne k boji s pouhými kameny, ale k sebevražedným útokům s trhavinami.

V listopadu roku 1988 (těsně po volbách v USA a Izraeli) došlo k zajímavému obratu v politice OOP. Protože vůdcové OOP viděli, že svými starými postoji nemají naději na úspěch, dohodli se na své konferenci v Alžírsku, že po 41 letech přijmou rezoluci OSN o rozdělení Palestiny na 2 samostatné státy, arabský, židovský. Vyzvali Izrael, aby se podle rezoluce č. 191 stáhl na území, které mu vymezila OSN r. 1947, jinými slovy aby opustil pásmo Gazy, západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém. Dokonce došlo k tomu, že byl vyhlášen fiktivní stát Palestina s hlavním městem Jeruzalémem a J. Arafatem jako prezidentem. Po 41 letech byla samozřejmě jiná situace a veškeré závěry z alžírské konference byly jen další písničkou na rtech OOP.

Zkusme ale připustit, že Palestinci by roku 1988 skutečně získali svůj stát: Zmiňované oblasti jsou tak malé a již přelidněné, že by stejně velká část Palestinců musela žít jako dosud v jiných zemích. Další otázkou je, z čeho by byli živi, když jsou zvyklí na dávky z OSN? Nemají žádný průmysl, žádnou výrobu. Za 40 let se nedokázali postavit na nohy. Jediné, co mohou vyvážet je terorismus. Sami si s tím nelámou hlavu, neboť vždy chtěli přijít k hotovému. Čili převzít fungující vyspělou ekonomiku. Jak by to asi dopadlo, kdyby se jim to podařilo...? Příště – neuvěřitelný obsah charty OOP.

Charta OOP

Nejvyšším orgánem Organizace pro osvobození Palestiny je Palestinská národní rada. Ta nedlouho po svém vzniku zformulovala chartu, jejíž obsah má být závazný pro všechny Palestince. Zkusme do ní nyní nahlédnout:

čl. 1: Palestina je mateřskou zemí palestinských Arabů a integrální částí velké vlasti Arabů.

čl. 3: Palestinští Arabové mají legální právo na tuto vlast a po osvobození země bude uplatněno právo na sebeurčení podle vlastní volby.

čl. 6: Židé, kteří žili v Palestině před sionistickou invazí, budou považováni za Palestince (tzn. Okolo r. 1880).

čl. 9: Jediná cesta k osvobození Palestiny je cesta ozbrojeného boje.

čl.15: Osvobození Palestiny je národní povinností; země musí být očištěna od sionistů, kteří musí být vyhnáni.

čl. 19: Rozdělení Palestiny z r. 1947 a vytvoření státu Izrael je zásadně nulitní a neplatné, bez ohledu na to, jak dlouho tento stát trvá.

čl. 20: Prohlášení o duchovním poutu Židů s Palestinou neodpovídá historické realitě... . Judaismus, jako zjevné náboženství, není národností s nezávislou existencí.

čl. 33: Tato charta může být změněna pouze dvoutřetinovou většinou členů Národní rady OOP na zvláštním zasedání svolaném k tomuto účelu.

Naplnění takové charty by znamenalo vypuzení téměř celé izraelské populace z jejich země. Dovedete si představit, že by něco podobného, ale v opačném smyslu měla zakotvena izraelská ústava? Myslíte, že by někdo, tak jako Palestincům, poslal jediný dolar na ubohé izraelské děti? Naopak, byl by to obrovský skandál na mezinárodní úrovni a Izrael by rázem přišel o všechny spojence. Jásir Arafat slíbil v roce 1993 vymazání sporných textů týkajících se Izraele z charty OOP. O tom, zda se tak stalo, či nikoliv se vedou spory. Jisté je, že i díky tomuto příslibu získal tento zločinec Nobelovu cenu jako mírotvorce. Charta OOP se příliš neliší od charty HAMASU – hnutí izraelského odporu. Toto hnutí je zodpovědné za většinu teroristických útoků v Izraeli. Arafat se samozřejmě veřejně od tohoto hnutí distancoval, a když byl tázán na teroristické útoky, odpovídal: “To Hamas, OOP s tím nemá nic společného.“ Ve skutečnosti však s Hamasem spolupracoval a zajišťoval mu i potřebnou finanční podporu.

Z charty Hammasu:

Čl. 7: Hamas je jedním článkem celého řetězu svaté války proti sionistické invazi.

Čl.8: Konečným cílem Hamasu je alláh, úhelným kamenem posel Mohamed, Korán je ústavou, cestou je džihád a smrt pro alláha je hlavním zájmem.

Čl.11: S Palestinou se musí zacházet jako s každou jinou zemí dobytou muslimy.

Čl.13: Není řešení palestinského problému kromě džihádu /svatá válka/. Všechno ostatní je marnění času.

Čl.14: Hamas se obrací na muslimské vychovatele, aby vedli masy muslimů k potřebě džihádu proti Izraeli. Také matky ať jsou vedeny, aby připravovaly své děti zhostit se úkolu vyplývajícího pro ně ve svaté válce.

Čl.22: Židé užívají svého bohatství k ovládnutí světových masmédií a tisku, jsou v pozadí francouzské revoluce, komunistických revolucí a chtějí zničit společnost.

Co k tomu dodat? Na světě je málo věcí, které jsou zároveň k smíchu i k pláči. Těmto chartám se to na papíře povedlo dokonale. Ovšem jejich důsledky vedou pouze k slzám žalu.